Vážená paní Dostálová, jako odborníky na veřejné zakázky nás zaujal Váš víkendový rozhovor pro iHned. Chápeme, že jste v mnohém odkázána na informace, které Vám poskytnou příslušní úředníci. Avšak myšlenky, jež v rozhovoru zazněly, byly natolik zjednodušující, že si dovolíme na některé z nich reagovat. Již z prvních vyjádření nové ministryně Věry Jourové bylo zřejmé, že si Ministerstvo pro místní rozvoj jako leitmotiv svého snažení vyhlédlo snížení byrokratické zátěže, údajně komplikující život zadavatelům veřejných zakázek. Nicméně všichni, kdo se kolem veřejných zakázek pohybují, dobře vědí, že toto zdaleka není jejich hlavní problém. Tím jsou bezostyšnost a zvrácená kreativita, s nimiž jsou veřejné zakázky stále dokola manipulovány.
Těší nás, že máte opravdový zájem směrovat české veřejné zadávání k lepšímu, a že jste ochotna naslouchat myšlenkám takříkajíc z druhé strany. Proto si dovolujeme předložit fakta, která staví většinu diskutované problematiky do trochu jiného světla.
„KORUPCI MÁ ŘEŠIT TRESTNÍ ŘÁD, NIKOLI ZÁKON O VEŘEJNÝCH ZAKÁZKÁCH“
Na první pohled skvělá myšlenka. Nicméně v praxi funguje vyšetřování zmanipulovaných veřejných zakázek tak, že se policie a státní zastupitelství v prvé řadě ptají, zda byla soutěž v souladu se zákonem o veřejných zakázkách. Pokud v něm budou chybět pravidla, která pachatel porušil, těžko mu dokazovat vinu z porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže, porušení povinnosti při správě cizího majetku nebo ze zneužití pravomoci úřední osoby. Každý se z těchto zločinů snadno vykroutí, budou-li mu dokazovány pouze obecně, případně složitým dovozováním přes obecné právní předpisy. Zjednodušením zákona o veřejných zakázkách se určitě nevymýtí korupce, jenom se zkomplikuje její identifikace a prokazování. Správnou cestou je naopak důsledné dodržování zákona o veřejných zakázkách, které bude vymáháno prostřednictvím funkčního a nestranného dohledu.
„NA OMEZUJÍCÍ PRAVIDLA DOPLÁCEJÍ TI POCTIVÍ“
Pracujeme ve veřejných zakázkách téměř 20 let. Dvanáct posledních na straně dodavatelů, kteří najdou odvahu a chuť bránit se cinknutým a nezákonným soutěžím. Ročně takových zastupujeme několik desítek. A nikdy, opravdu nikdy se nestalo, že by při hájení svých zákonných práv doplatili na omezující pravidla. Zato jim cestu k nápravě komplikuje stále děravý zákon o veřejných zakázkách a kulhající dohled ze strany antimonopolního úřadu. Stejně tak nezažíváme situace, kdy by zákon limitoval férové a transparentně fungující zadavatele. I nadále se však setkáváme s případy zle „ohnutých“ kontraktů, které ovšem nelze napravit, protože jsou formálně správně podle (nedokonalého) zákona. Doba, kdy budou v České republice omezující pravidla přinášet více škody než užitku, je zatím bohužel v nedohlednu. MMR by se mělo soustředit na vyladění zákona, namísto nepromyšleného zjednodušování za každou cenu.
„DNEŠNÍ PRAXE SE ZVRHLA DO SITUACE, KDY ZADAVATELŮM CHODÍ NABÍDKY NA ÚROVNI ČTYŘICETI PROCENT BĚŽNÝCH CEN. KVALITA JDE STRANOU.“
Mnoho let jsme zde měli extrém spočívající v násobně předražených zakázkách, jejichž „výhodami“ byly podružné a subjektivní vlastnosti, vyzdvihované v rámci nesmyslných hodnotících kritérií. Že jsou dnes ceny oproti tomuto stavu poloviční či dokonce třetinové, není proto žádné překvapení. Vždy je pouze na dodavatelích, za jakou cenu jsou ochotni pracovat. Potřebnou kvalitu je nutné zajistit pečlivou a odbornou přípravou soutěží. Zadavatelé musí bezchybně popisovat předměty plnění, stanovovat tvrdé, ale jasné a vymahatelné smluvní podmínky. Při vyhodnocení nabídek využívat důsledně a smysluplně institut mimořádně nízké nabídkové ceny tam, kde jsou pochybnosti o její serióznosti. Při realizaci zakázek pak musí dobře pracovat projektový, technický a investorský dozor. Jedině tak budou dodavatelé nuceni splnit zakázku za stanovených podmínek a za cenu, kterou nabídli. Neexistuje zázračné či radikální řešení, které by tuto zodpovědnou práci zadavatelů nahradilo.
„JAK ALE CHCETE ŘEŠIT ZAKÁZKY UŠITÉ PRO PŘEDEM VYBRANÉ FIRMY? ZÁKONEM TOHLE NEVYŘEŠÍTE, TADY MUSEJÍ ZAFUNGOVAT KONTROLNÍ MECHANISMY. NEJLEPŠÍ KONTROLOU JSOU SAMI OBČANÉ-VOLIČI.“
Ministerstvo pro místní rozvoj si občané neplatí proto, aby jim vzkazovalo, že mají na zlovolné zadavatele či selhávající antimonopolní úřad dohlédnout sami. Koneckonců jeho předsedu jmenuje na návrh vlády prezident, takže na něj voliči ani nedosáhnou. Problém je spíše v tom, že vláda se v poslední dekádě omezila na pouhé formální schvalování výročních zpráv, které úřad předložil. Nebyli jsme svědky toho, že by vyjádřila jakoukoliv výtku či dokonce uložila předsedovi úřadu nějaké systematické povinnosti. Přitom to kompetenční zákon vládě umožňuje. Nesmí sice říkat, jak má ÚOHS v jednotlivých případech rozhodovat, ale může uložit přijetí konkrétních opatření k rychlému, efektivnímu a spravedlivému dohledu nad veřejným zadáváním. Jak by takové usnesení mohlo vypadat, je naznačeno v příloze.
„JENOMŽE PODÁNÍ K ANTIMONOPOLNÍMU ÚŘADU SE ČASTO STÁVÁ NÁSTROJEM KONKURENČNÍHO BOJE… ANO, PROTO NAŠÍM CÍLEM TAKÉ JE, ABY ÚOHS ŘEŠIL JEN SKUTEČNÁ POCHYBENÍ, A NE „VZTEK“ NEÚSPĚŠNÝCH FIREM.
Kapacitní zatížení antimonopolního úřadu dnes není hlavní příčinou jeho selhání. Je třeba vycházet z objektivních dat, nikoliv z rétoriky Petra Rafaje, který se snaží svalit vinu za selhání jím vedeného úřadu na dodavatele, když je setrvale obviňuje z podávání obstruktivních stížností.
Podle oficiálních statistik totiž úřad nejvíce zatěžují neformální podněty, podávané mimo legitimně zahajovaná správní řízení. Například v roce 2012 musel úřad zpracovat cca 2900 těchto „udání“. Na rozdíl od oficiálních návrhů, kterých dodavatelé podali jenom 507. Není třeba připomínat, že neformální podněty na rozdíl od legitimních návrhů nejsou zatíženy povinností skládat kauci. Z dlouhodobých vyjádření samotného antimonopolního úřadu vyplývá, že neformální podněty nejvíce přicházejí od orgánů zajišťujících přidělování a kontrolu zakázek z dotací EU. Pokud tedy máte upřímný zájem řešit přetížení ÚOHS, odstraňte masivní zneužívání podnětů ze strany těch, které to nic nestojí a jenom si touto formou navykli úřad zneužívat pro bezplatný audit svěřených záležitostí. A co se týká konkurenčního boje dodavatelů, je jasné, že když má antimonopolní úřad na starosti průběh veřejných zakázek, tak se k němu budou tyto věci dostávat a bude je muset řešit.
K údajnému „zneužívání“ stížností ze strany dodavatelů ještě jeden ukazatel: Jenom v roce 2012 museli stěžující si dodavatelé složit antimonopolnímu úřadu kauce v souhrnné výši 134 019 777 Kč. Do státního rozpočtu z toho však propadlo pouze 5 688 881 Kč. Tento poměr rozhodně neukazuje, že by dodavatelé ve svých stížnostech neměli pravdu, případně, že by jenom kverulovali.
„BAVÍME SE NAPŘÍKLAD O TOM, ZDA BY NEPOMOHLO ZPENĚŽENÍ PODÁVÁNÍ NÁMITEK. TÍM BY SE MOHLA ELIMINOVAT TA PODÁNÍ, KTERÁ MAJÍ ZAKÁZKU JEN ZDRŽET“
Samotné vyřízení námitek není časově náročný úkon, zadavateli život nijak nekomplikuje a neexistuje tedy objektivní důvod jej zpeněžovat, ať již formou kauce nebo poplatku. Zadavatel je navíc ve sporu angažovanou stranou, a tak by ani nemohl o propadnutí částky oprávněně rozhodnout. A co se týká eskalace sporu k antimonopolnímu úřadu, tam již delší dobu funguje podmínka složení vysoké kauce (až 2 miliony korun). Kauce je přitom dodavateli zadržována i v případech, kdy se o odlišný právní názor dohadují jednotlivé odbory antimonopolního úřadu. Výsledek řízení je často krajně nepředvídatelný. Není schopen ho odhadnout ani samotný úřad a v konečném důsledku se osud kauce podobá spíše loterii. Finanční zatížení už dnes odrazuje řadu poctivých dodavatelů od hájení jejich práv a podezřelé zakázky se tak často na půdu antimonopolního úřadu nedostanou. Naložit dodavatelům další zátěž zpoplatněním námitek by rozhodně neprospělo. V této souvislosti se spíše nabízí zamyšlení nad tím, proč zákon nepřiznává úspěšnému dodavateli náhradu nákladů řízení. V zákoně je sice zakotvena povinnost zadavatele uhradit 30 tis. Kč, ale tyto peníze jdou z nepochopitelných důvodů na účet ÚOHS. Stejně tak uložené pokuty si vezme stát. Dodavatelům, kteří vynaložili vlastní čas, peníze i úsilí na uplatnění stížností, nikdo nic nezaplatí. Cinknuté zakázky, jednu z největších bolestí naší země, léčí dodavatelé takříkajíc na vlastní náklady.
„BUDE TO ALE ÚOHS STÍHAT? TO JSOU VĚCI, KTERÉ NYNÍ SE ZÁSTUPCI ÚŘADU PROBÍRÁME. JIM SE ALE TAKÉ NELÍBÍ, ŽE SE DO NICH VŠICHNI OPÍRAJÍ. TAKŽE SPOLEČNĚ HLEDÁME CESTU, JAK PRÁCI ÚŘADU ZEFEKTIVNIT.“
Cestu k zefektivnění činnosti antimonopolního úřadu je třeba hledat s lidmi, kteří do problematiky vidí a současně nejsou (spolu)původci stávajícího neuspokojivého stavu. Jenom takoví odborníci budou prosti snahy zamaskovat skutečné příčiny marasmu a věc dostane šanci pohnout se správným směrem.
A opět oficiální data na závěr: Počínaje rokem 2013 získal ÚOHS nezanedbatelné navýšení finančních prostředků a možnost rozšíření počtu pracovních míst. Tyto kroky byly odůvodněny snížením limitu veřejných zakázek malého rozsahu ze dvou na jeden milion korun. Snížení nakonec platilo pouhý rok (než jej pohřbila senátorská iniciativa), avšak lidé i prostředky na úřadě zůstali. Smutným mementem je, že mnozí referenti mají dnes na práci minimum případů. Přesto se většina správních řízení vleče mnohonásobně delší dobu, než by podle správního řádu měla.
V jednom z předchozích bodů zmíněný počet 507 kusů legitimních návrhů, podaných v roce 2012, má také další zajímavý kontext. Více než 50% z nich bylo zastaveno z různých procesních důvodů. Tedy přibližně polovina rozhodnutí je triviální a jejich zpracování časově nenáročné.
Vážená paní Dostálová, naše Sdružení INDOC zkraje letošního roku připravilo detailní analýzu příčin a důsledků selhání antimonopolního úřadu. Kromě jiných si ji se zájmem a vyslovením častého souhlasu prostudoval také vicepremiér Andrej Babiš. Přikládáme ji a doufáme, že po přečtení tohoto dopisu jí budete věnovat alespoň část své pozornosti. V případě Vašeho zájmu jsme připraveni zúčastnit se diskuse o nejvhodnějším řešení.
INDOC Selhání systému dohledu a ÚOHS
INDOC Návrh usnesení vlády ČR k řízení ÚOHS
S pozdravem
Sdružení INDOC
Tomáš Pfeffer
Martin Kovařík
Vítězslava Kukáková