Když jsme v roce 2002 vylétali z pohodlného hnízdečka organizace soutěží pro zadavatele, zdaleka jsme netušili, jak velké dobrodružství to bude. Žili jsme v naivní představě, že bojovat o zakázky v gardu dodavatelů bude sice větší dřina za méně peněz, ale zato budeme klidně spát a vážit si sami sebe. Pod rukama se nám ovšem odvinul příběh krapet barvitější.
Legislativa se v těch dvou dekádách vydala směrem postupného zjednodušování věcí pro zadavatele. Ruku v ruce s bezostyšným osekáním většiny záchytných bodů, které dávaly dodavatelům alespoň špetku šancí na obranu. Cíl udělat veřejné zadávání pro zadavatele co nejjednodušší, i kdyby měla vzít za své velká porce férovosti a přezkoumatelnosti, se nikdo ani nesnažil moc skrývat. A tak jsme se ocitli v situaci, kdy nemáme veřejné otevírání obálek, takže dodavatelé po odevzdání nabídek nevědí, na čem jsou, hodnocení zakázky již neobsahuje informace o tom, jak ten či onen dodavatel splnil požadovaný předmět plnění, řada kritických momentů je v zákoně nastavena tak, že je zadavatel použít může, avšak nemusí, dá-li někdo dumpingovou cenu, může zakázku klidně získat. Stížnost k ÚOHS na evidentně nezákonný postup musí dodavatel doprovodit složením kauce až 10 milionů korun, přičemž zadavatel se může bránit takříkajíc zdarma, neboť on při podání rozkladu žádnou kauci skládat nemusí, stejně jako vítěz, kterému mezitím zakázka nezákonně spadla do klína; i ten může podat rozklad k ÚOHS zdarma a bránit šméčko zadavatele bez špetky rizika.
Potrefené husy, rozuměj politici a vysocí úředníci, stojící za neúspěšnými zakázkami, si navykli ze všech sil shazovat vinu na protestující dodavatele. A přineslo to své ovoce. Čím hlasitěji zazníval narativ, že jsou brzdou veřejného investování a jejich stížnosti pouhými obstrukcemi, tím více zanikala realita. V ní byly protesty poškozených dodavatelů často oprávněné a obstrukce zadavatelům způsoboval spíše děsivě pomalý a neefektivní způsob prošetřování na půdě antimonopolního úřadu. Ten v inkriminované době dosáhl smutného rekordu délky správních řízení půl roku a více, i když podle zákona měla trvat maximálně 60 dní. Ani tuna másla na hlavě nezabránila tehdejšímu předsedovi této bleskurychlé instituce bez uzardění hlásat, že jsou to právě stěžující si dodavatelé, kteří státu způsobují prodlení.
Jenže zoufalé lhůty prošetřování byly to nejmenší, co se dalo ÚOHS vytýkat. Mnohem horší byla drtivá eroze odborné a věcné integrity jeho rozhodování, korunovaná zaprodaností bývalého předsedy. V zasvěcených kruzích se tradovalo, že údajně neváhal za ovlivnění výsledků řízení kasírovat peníze. Ochrana ze strany prezidenta Zemana, premiéra Babiše a styky na nejvyšším státním zastupitelství jej ovšem činily nedotknutelným. Nuceně opustil vlivný post, až když jeho další setrvání bilo do očí svou neobhajitelností.
Děsivým katalyzátorem toho všeho bylo uchopení moci Andrejem Babišem. Mentalitu zaklekávání, šikany, likvidačních pokut, lhaní, zatloukání a podobných libůstek si politici a úřednictvo osvojovali velmi rychle. Pocit nadřazenosti státního aparátu začal raketově stoupat. Podnikatel, nedej bože ten, který si stěžuje na sflikovanou veřejnou soutěž, byl vnímán jako obtěžující hmyz. Tohle se samozřejmě propsalo i do světa veřejných zakázek, ve kterém bylo zase o chlup těžší ubránit spravedlnost.
V tomhle marasmu jsme posledních 20 let hledali svou cestu. Cestu, kterou řada lidí vnímá jako zbytečně přímočarou, příliš důslednou, tak trochu donkichotskou. Cestu, která nás bolí o hodně více, než zástupy konformních advokátů a poradců, kteří se na tomhle systému bezostyšně přiživují a vlastně jim náramně vyhovuje. Cestu, která nám de facto zavřela dveře v odborné branži, protože tyhle věci se tam přece nahlas neříkají. Ale zejména cestu, která nám dala to hlavní: slušnou obživu, za kterou jsme se nemuseli zříci vlastní důstojnosti a možnosti každodenního pohledu do zrcadla. A za to nám stojí všechny ty útrapy a tragikomedie, které musíme nechtěně sledovat.
Dohromady máme za sebou víc než půlstoletí „kočkování“ se s veřejnými zakázkami. Za léta úzké spolupráce jsme se ledacos naučili, nejen o veřejném zadávání. Taky sami o sobě, jeden o druhém, o úctě a respektu k sobě navzájem a k našim často dlouholetým klientům. A těší nás, že to všechno pořád dokážeme dělat nejen pro peníze. Rádi do toho dáváme i kousek srdce, bez ohledu na vyšší riziko infarktu :)
Tomáš, Martin & Víťa