Říká se dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Naše plnoletá slečna za to ovšem stojí. Zkraje ledna jsme vyplnili přihlášku a zaplatili členský poplatek. Vznikla tak příležitost nostalgicky zavzpomínat na tehdejší přípravy. Věřte mi, není větší cringe, než po sobě číst 2 dekády staré e-maily. Aby to nebyla jenom romantika, poodhalím roušku našeho tehdejšího rozkolu. A skončím pár slovy o tom, co od AVZ očekáváme dnes.
Zakládání Asociace pro veřejné zakázky
Myšlenka založení organizace, která by reprezentovala zájmy sektoru veřejného zadávání v nás zrála od počátku tisíciletí. Přípravné práce začaly už v létě 2004. Na podzim jsme prvně sezvali skupinu lidí, o kterých jsme soudili, že by nám mohli s jejím vznikem pomoci. Následně jsme s kolegou Martinem Kovaříkem a advokátem Tomášem Machurkem načrtli základní rysy asociace. Skončily u toho, že bude dobré neštěpit síly a spojit do jednoho útvaru zadavatele, dodavatele i poradce. Tedy všechny tři strany, které de facto vytváří branži veřejného zadávání. Nehledě na stát, legislativu a dozorové orgány. V křesle šéfa ÚOHS se tehdy střídal Josef Bednář s Martinem Pecinou. Viděno prismatem pozdějšího eldoráda pod taktovkou Petra Rafaje se tahle etapa zdá být procházkou růžovým sadem. Ale už tenkrát jsme tušili, že bude lepší mít tyhle instituce spíše na mušce, než za partnery.
Tomáš začal pracovat na zakladatelských dokumentech, my na filozofii, marketingu a získávání prvních členů. Dodnes si pamatuji ty oslovující maily, neumětelsky naskicované logo a registraci webové domény. Od počátku u toho byl již zmíněný Tomáš Machurek (jeho reakce patřila k nejsrdečnějším), a Martina Rychecká. Vše vyvrcholilo v průběhu roku 2006 formálním založením občanského sdružení podle tehdejších zákonů.
Oficiální poslání AVZ bylo formulováno v šesti pilířích. Šlo o podporu komunikace, výměnu informací, zavádění nejlepší praxe, vytvoření platformy pro jednání s autoritami (již zmíněné MMR a ÚOHS), účast na legislativním procesu a definování pravidel a standardů pro odbornou pomoc ve VZ.
Odchod a zavržení
Děťátko ožilo a vcelku rychle začalo dělat první krůčky. Byli jsme s ním sotva pár let a začali zjišťovat, že ne vše půjde zamýšleným směrem. Za nás měla být asociace pomyslnou protivahou vůči MMR, ÚOHS a zákonodárcům. Především měla identifikovat a hlasitě artikulovat problematická místa českého veřejného zadávání. Říkat nahlas věci, které každý jeden její člen sám o sobě říkat nemohl, protože k tomu neměl odvahu a motivaci. Jenže se začalo ukazovat, že tahle konfliktní a kritická témata nejsou pro AVZ prioritou. Začala se jim vyhýbat a dělala že neexistují. 99% členů mělo evidentní zájem využívat platformu asociace spíše k reprezentaci a sdílení know-how. Jenže jakkoliv taková očekávání chápeme, nám byla málo. Nechtěli jsme být součástí konformní organizace, slepé a hluché k palčivým problémům branže. Setrváním bychom trápili sebe i ostatní členy.
Nakonec jsme se tedy rozhodli, že raději odejdeme. Ani si nepamatuji, zda kolem toho bylo dusno či nějaká ošklivá hádka. Jak se znám, tak spíše ne :) Stačilo to však, abychom se stali personami non grata. AVZ na nás pak dlouhou dobu koukala skrze prsty. Celkově to nebylo dobrý. V letech 2010 až 2020 se dozor nad veřejnými zakázkami proměnil v peklo. Rafaj řádil jak černá ruka. ÚOHS vydával okatě cinknutá rozhodnutí, korupce kolem toho bujela o sto šest. Úřad byl ukázkově unesený. Bušili jsme do toho v INDOCu s maximální vervou. Téma začalo prosakovat do občanského veřejného prostoru. I mainstreamová média a nevládní organizace si začaly všímat, že v Brně zdaleka nemají všechny Mumínky v údolí. Ze sídla AVZ celou dobu zaznívalo ohlušující ticho. Neviděl jsem jedinou konferenci, kulatý stůl, článek, materiál, který by tyhle problémy pojmenoval a řekl nahlas „dost!“ Muselo to samo vyhnít do neslavného konce, aby si veřejnost hlasitou kritikou vynutila změnu a došlo ke jmenování předsedy Mlsny. Postoj AVZ k letitému marasmu přezkumu nám byl smutným potvrzením, že jsme tenkrát odešli správně.
Návrat
Poslední roky se ovšem naše branže začala měnit. Přestala být nedobytnou pevností jediných správných názorů hrstky vyvolených. Souběžně se začaly dít věci, jejichž společným důsledkem je jakýsi ozdravný proces. Brněnský úřad se otevřel. Jak komunikaci, tak kritice a začal hodně makat na vztazích a formování branže. MMR sice bylo poznamenáno nešťastným působením Ivana Bartoše a jeho snahy o drakonickou revoluci přezkumných pravidel, která nakonec skončila pomyslným vylitím dítěte i s vaničkou, ale všechno špatné je pro něco dobré. Nakonec z toho vzniklo přínosné mementum, jež ukázalo jak změnu nedělat a že se o nepříjemných tématech nemusí mluvit jenom za zavřenými dveřmi. V branži také dozrála celá řada profesionálů, kteří se přestali bát mluvit nahlas o jejích problémech. Píšou své blogy, příspěvky na LinkedInu, vystupují na konferencích atd. Celkově se tak nějak lépe dýchá. Cítil jsem, že Asociace pro veřejné zakázky tuhle změnu diskursu vidí a dělá první nesmělé krůčky jeho směrem. Párkrát jsme o tom s Tomem Machurkem mluvili. Zastavili se na jarní konferenci a řekli tam pár slov. Zúčastnili se kulatého stolu o problémech dodavatelů.
A nakonec se na konci roku 2024 rozhodli začít platit členský příspěvek, spojit naše jména se jménem AVZ a postavit se na její stranu. Je to z naší strany o tom gestu. O projevu sounáležitosti. O pokoře a ochotě zasunout meče do pochev. Neaspirujeme na žádné funkce. Nechceme v asociaci vytvářet pracovní skupinu pro dohled a přezkum nad veřejnými zakázkami. Dovedeme dnes problematická témata přednést sami, bez pomoci cechovní organizace. Současně ale chceme říct: vážíme toho, co lidé ve vedení AVZ a její členové za těch mnoho let její existence dokázali a chceme stát v jejich řadách, byť aktuálně jako poslední nováčci.