Rozmohl se nám tady takový nešvar. Lže se ohledně důvodů neuvěřitelně zdlouhavého rozhodování o veřejných zakázkách na půdě antimonopolního úřadu. Jeho předseda v rozhovorech s novináři šnečí tempo úřadu setrvale svaluje na obstrukce stěžujících si dodavatelů. Tak určitě, chtělo by se říci. Z vnější pozice do vnitřních (dokonale zatemněných) struktur úřadu není vidět, ale za mnoho let osobní zkušenosti s účastí v taškařici nazvané správní řízení, mohu dát ruku do ohně za těchto dvanáct bodů.
1. ZDRŽENÍ: úředníci dva týdny hledají, jak se stížnosti zbavit formálně, případně zpochybnit legitimaci navrhovatele
Týdny až měsíce ukrojí z drahocenné lhůty hned na začátku job, který se úřadu vyplatí udělat opravdu pečlivě. Kdyby se našla sebemenší skulinka, jak se kauze vyhnout, byla by velká oslava a ušetřila by se kvanta času. Na první překážce končí obrovské množství správních řízení. Mnoho stěžovatelů dělá v podáních chyby, případně nakonec nesloží kauci. Mnoho zadavatelů soutěž raději zruší nebo neváhá zneužít díru v systému a podepsat, s byť nezákonně vybraným, vítězem smlouvu. Na toto vše úřad reaguje okamžitým zastavením řízení.
Když se úřad snažil vyhnout prošetřování Drábkovy a Šiškovy kauzy s dávkovým systémem na ministerstvu práce, kde jsme zastupovali Radima Jančuru s jeho Student Agency, povšiml si této snahy i dozorující soud. V rozsudku píše: „Pokud jde o argumentaci, podle níž ÚOHS podstatnou část správního řízení řešil otázku aktivní legitimace žalobce k podání návrhu, což mělo žalovanému znemožňovat ve věci samé rozhodnout, ani tato argumentace nemůže vyvrátit závěr o tom, že žalovaný byl v daném řízení nečinným. Pokud tedy ÚOHS dopustil, aby lhůta pro vydání rozhodnutí uplynula ještě dříve, než se začal návrhem věcně zabývat, svojí nečinností nepřípustně prodloužil délku daného správního řízení, která se v důsledku toho promítá i do současného stavu.“
2. ZDRŽENÍ: úředníci si nevšimli elektronického podpisu na plné moci a zbytečně dožadují jeho dodání
Tohle není špatný vtip. Kolegovi se to opravdu stalo. Referentka zabedněně trvala na svém a donutila ho jít pro rozřešení k rozkladu (to jsou nám panečku obstrukce), který nemohl být rozhodnut jinak, než takto: „Musím konstatovat, že úřad nebyl oprávněn stanovit navrhovateli lhůtu k provedení úkonu, tedy k předložení originálu plné moci, a to z toho důvodu, že plná moc opatřená elektronickými podpisy byla součástí návrhu, který Úřad obdržel prostřednictvím datové schránky“
3. ZDRŽENÍ: zadavatel nevydal dokumentaci o zakázce, referent s urgencemi zrovna nespěchá
Ani zadavatelé se úřadu na lopatu nepříznivého výsledku příliš nehrnou. To, že se ministerstvo vnitra vykašlalo na úřad s dokumentací od dávkového systému MPSV, zaznamenal skoro každý. Ale teprve soud, který řešil nečinnost ÚOHS, musel konstatovat: „Pokud jde o dokumentaci k veřejné zakázce, tak tu si ÚOHS vyžádal od centrálního zadavatele 11. 4. 2012 a stanovil pro její předložení lhůtu 7 dní, která marně uplynula 18. 4. 2012. Poté žalovaný centrálního zadavatele k předložení dokumentace znovu vyzval až usnesením ze dne 26. 7. 2012. Více než tři měsíce tedy žalovaný předložení dokumentace nijak neurgoval ani neučinil žádný jiný úkon, který by mohl být vnímán jako pokus dokumentaci si od zadavatele opatřit. Podle názoru soudu takový postup žalovaného založil jeho nečinnost.“
4. ZDRŽENÍ: někdo z úřadu přemlouvá zadavatele, ať soutěž raději zruší, že „tohleto“ fakt nejde podržet
Věřte mi, že ani tohle není výmysl. Jenom k němu těžko shánět důkazy. Jde o neformální komunikaci mezi dvěma stranami, z nichž ani jedna nemá zájem na jejím prozrazení.
5. ZDRŽENÍ: nakonec se to bude muset psát, otrávený referent se do toho pomalu pouští, ale je nováček a teprve se vše učí
Personální politika úřadu rychlému průběhu řízení rovněž neprospívá. Mnoho kvalitních referentů postupně odešlo. Někteří takzvaně za lepším, většina však znechucena poměry. A na úřadě chybí jednotná knihovna znalostí, která by obsahovala rozhodnutí, rozsudky, stanoviska, znalecké posudky, metodické pokyny a další relevantní materiály s metadaty a odkazy na paragrafy a důležité právní věty. Nový zaměstnanec je tak při zpracování rozhodnutí odkázán na to, co si sám najde, případně, co zná z minulosti on, jeho kolega nebo nadřízený. Přitom ochota jednotlivých referentů hledat podklady pro zpracování rozhodnutí tak, aby bylo rozhodování úřadu konzistentní, závisí na míře jejich osobní angažovanosti. Taková rozhodnutí jsou často poznamenána subjektivním názorem zpracovatele, což neprospívá předvídatelnosti. Hlavně ale vznikají o dost pomaleji.
6. ZDRŽENÍ: rozepsané rozhodnutí dostalo zásah z vrchu – je požadován jiný výsledek a musí se to přepsat
Pamatujete? Ruka. Oheň… Důkazy pochopitelně nemáme, neb nejsme žádná policie ani vyšetřovací fond s miliardářem v zádech. Je nám však moc dobře známo, že úřad vydává i nemálo rozhodnutí, která se nedají označit za správná a logicky odůvodněná. Pochybná rozhodnutí rozhodně nejsou doménou kauz s nejednoznačnou či složitou problematikou, která by umožňovala různý výklad nebo poskytovala široký prostor pro správní uvážení. Dobře si lze povšimnout jistého shodného rysu těchto podivných rozhodnutí. Úřad často správně analyzuje situaci, pojmenuje pochybení zadavatelů, nicméně ve finále z toho vyvodí zcela neodpovídající závěry. Odůvodnění takových rozhodnutí bývají nedostatečná a nezřídka pomíjejí argumenty účastníků řízení. Již při prvním čtení je znát, že se během zpracování rozhodnutí něco stalo – jako kdyby byl referent veden k určenému výsledku jakousi nevyřčenou účelovou snahou. Je veřejným tajemstvím, že taková rozhodnutí zřejmě nevznikají sama o sobě, ale jsou výsledkem neformálního ovlivňování zevnitř úřadu. Bohužel je také známo, že úřad nedisponuje systémovými opatřeními, která by tomuto fenoménu účinně zabránila.
7. ZDRŽENÍ: stěžovatel se něco doslechl, není s vývojem věci spokojen a doplňuje argumentaci
Dodavatel není a nemá být tím, kdo si ve správním řízení nechá tohle všechno líbit. Chápu, že by se to úředníkům líbilo, ale to zase prrr. Pokud je řízení vedeno chybným, až zoufalým způsobem, má dodavatel nejenom zákonné, ale i morální právo hájit své zájmy. Ano, může toto právo zneužít k určitým, dnes již relativně omezeným, obstrukcím. Jenže s přihlédnutím k tomu, co dokáže úřad a co páchají leckteří zadavatelé veřejných zakázek je to vlastně „svůj k svém“, nebo ne?
Pozn. autora: tím rozhodně neobhajuji chování dodavatelů, jejichž protesty jsou motivovány pouhou snahou zhatit zakázku, jíž získal konkurent férově.
8. ZDRŽENÍ: referent pochopil, že na věc odborně nestačí a nechává zpracovat znalecký posudek
Není to jeho chyba. Takový postup je stanoven správním řádem a je lepší, aby byla kvalitní rozhodnutí o dva měsíce později, než odfláknutá s nedostatečným odůvodněním, ale o trochu dříve.
9. ZDRŽENÍ: napsané rozhodnutí leží týdny u ředitele odboru nebo místopředsedkyně
Nezřídka se to dozvídáme od referentů, které bombardujeme svými urgencemi. Ano, mohou lhát, ale proč by to dělali?
HURÁ – po třech až šesti měsících úřad konečně vydává prvoinstanční rozhodnutí. Sice je nekonzistentní, špatně odůvodněné a v rozporu s několika předchozími, která se týkala velmi podobné věci, ale JE NA SVĚTĚ!
10. ZDRŽENÍ: stěžovatel čelí vadnému rozhodnutí a nezbývá mu, než se bránit rozkladem
Podání rozkladu je jedinou a zcela legitimní cestou, jak se dodavatel může bránit špatnému rozhodnutí úředníků ÚOHS. Jeho důvěryhodnost sice trpí tím, že o chybách rozhoduje přímo šéf chybujícího úřadu (u kterého se dá očekávat snížená ochota ke kritice vlastních úředníků), ale nedá se nic dělat. Kdo by se chtěl divit vysokému číslu podaných rozkladů, musí se vžít do kůže dodavatele, jež za svou stížnost ručí až 10 miliony korun, o něž má přijít jen díky odfkláknuté práci úředníků.
11. ZDRŽENÍ: řízení o rozkladu se hodně podobná předchozímu půl roku, jenom je méně průhledné
Činnost ÚOHS a rozkladových komisí je doslova „trnem v oku“ přezkumu veřejných zakázek. Vše probíhá ještě pomalejším tempem, než dodavatel zažil v předchozím půlroce v první instanci. Odvolání se řeší v rozkladových komisích, jejichž členy jsou lidé, kteří mají své zájmy ve veřejných zakázkách. Advokáti, poradci, atd. Jejich fungování je bohužel krajně netransparentní. O jednání rozkladových komisí nepořizuje ÚOHS dostatečné transparentní záznamy. Nelze se tak dozvědět, kdo z členů ovlivnil závěr a jak konkrétně, případně kdo upozornil na svou podjatost. Samotný ÚOHS nemá zavedena konkrétní opatření proti možnému selhání jednotlivce. Není tedy vyloučeno, že někdo rozhodne zakázku „na objednávku“
12. ZDRŽENÍ předseda prvoinstanční rozhodnutí ruší a místo, aby rozhodl věc správně, vrací řízení na samý začátek
Po dalším půl roce se vracíte opět do bodu č. 1 a dáte si to pěkně všechno znova. Předseda ÚOHS má podle zákona možnost pochybení zjištěná v rozhodnutí rovnou napravit, a vydat pravomocné rozhodnutí sám. Jenže současný předseda to moc nedělá. Vlastně skoro vůbec. Jako by si v zacyklených řízení, které spolehlivě umoří i sebeodhodlanějšího stěžovatele, liboval…
Pro jistotu vám na závěr připomenu 4 důležité okolnosti:
Jako uchazeč protestující v cinklém tendru ručíte za svou stížnost složenou kaucí. Dnes až 10 milionů korun.
Předseda může rozhodnutí rušit a vracet celé řízení na začátek opakovaně, v podstatě kolikrát se mu zachce.
Skončí to maximálně zrušením tendru a směšnou pokutou pro zadavatele, kterou a) stejně nebude platit chybující úředník + b) nakonec beztak zruší soud.
Zakázku vám to nezachrání a zákonná náhrada nákladů 30 tis. Kč, které bude muset zaplatit chybující zadavatel, spadne do klína ÚOHS.