Suše a zjevně bez větší přípravy oznámilo v týdnu ministerstvo financí národu, že šoupne 250 milionů na výrobu počítačového systému elektronické evidence tržeb (EET) do Státní tiskárny cenin, respektive do právě se oddělující Státní pokladny Centrum sdílených služeb. Andrej Babiš se svým náměstkem Wagenknechtem okamžitě čelili tlaku veřejnosti i odborníků, který však doposavad postrádal konzistentní argumentaci. Shrnul jsem tedy fakta a doplnil je o krátký komentář. Dopředu upozorňuji, že to není žádné sluníčkové čtení pro lidičky, co se snaží ve všem hledat to pozitivní a věří v dobré úmysly politiků a jejich úředníků.
Ve třech nadpisech cituji důvody k obejití soutěže, jak zazněly v oficiální tiskové zprávě ministerstva financí.
1. Vzhledem k mimořádným nárokům na bezpečnost dat?
Tohle je společně s jakousi podivnou výjimkou, získanou od Národního bezpečnostního úřadu, ten hlavní argument, kterým ministerstvo operuje. V Blesku s ním možná obstojí, ale kdo se jenom trochu vyzná, dobře ví, jak průzračně populistickou notu hraje.
Obecně to funguje tak, že orgány státní správy mohou uplatňovat požadavky dle zákona o utajovaných skutečnostech výhradně v oblastech, které jsou pro každé ministerstvo vyjmenovány v přílohách nařízení vlády. Co konkrétně ministerstvo financí může (a musí) chránit, si můžete přečíst zde. Údaje o daňových poplatnících tam nejsou zmíněny vůbec, pouze v posledním bodě nacházíme zprostředkovaný odkaz v tomto znění:
Vybraná část bezpečnostní dokumentace a dokumentace týkající se údajů o provozu, výzkumu a vývoji informačních systémů, ve kterých se zpracovávají individuální, integrovaná, analytická či kumulovaná účetní, finanční a rozpočtová data státu, včetně dat daňových subjektů.
Na stupeň vyhrazené/tajné má být chráněna dokumentace s údaji o provozu, výzkumu a vývoji informačních systémů, nikoliv samotné citlivé údaje o daňových poplatnících. Ty má ministerstvo chránit jako každý jiný správce osobních údajů. Hlavně v souladu s daňovými a dalšími souvisejícími zákony. Jakou výjimku si ministerstvo vyjednávalo u NBÚ, není zřejmé.
Teď trochu zabrousíme do veřejných zakázek. I kdyby projekt elektronické evidence tržeb skutečně obsahoval utajované informace, rozhodně by to neznamenalo, že se na něj nemá vypisovat veřejná zakázka. Související výjimka v zákoně o veřejných zakázkách řeší pouze případ, kdy dojde k vyzrazení utajované informace samotným zveřejněním zakázky (tedy publikováním oznámení ve Věstníku veřejných zakázek).
Zadavatel není povinen zadávat podle tohoto zákona veřejné zakázky, jestliže by uveřejněním podle § 146 nebo uveřejněním písemné výzvy k podání nabídek ve zjednodušeném podlimitním řízení došlo k vyzrazení utajované informace
Obecně nezprošťuje zadavatele z povinnosti soutěžit na předmět plnění, který se utajovaných informací nějakým způsobem dotýká. Běžně se to v praxi řeší způsobem, kdy ve veřejném oznámení žádné utajované informace nejsou a obdrží je v zadávací dokumentaci pouze dodavatelé, kteří se předtím prokázali osvědčením potřebného stupně.
K bezpečnosti a ochraně dat je však potřeba dodat, že daním a jejich plátcům se v Čechách pod patronací ministerstva financí věnuje celá řada soukromých firem. Například léta (sice bez soutěží – přece spravuje a rozvíjí systém, na který má výhradní autorské práva) programuje a spravuje daňový informační systém ADIS česká pobočka IBM. Na ADIS je pověšených nemálo dalších dodavatelů. Třeba TOVEK, KONZULTA Brno nebo Notes CS, kteří ministerstvu dodávají své produkty a služby v souvislosti s daňovým systémem. Doposavad však nikdy žádná výrazná obava o ochranu údajů daňových poplatníků nebyla vyslovena. Až nyní, jakoby náhodou, zrovna před zadáním nového velkého projektu.
Uzavřu-li výše uvedené, ochranu a bezpečnost dat rozhodně nelze považovat za legitimní argument, proč rezignovat na férovou otevřenou soutěž.
2. Při přípravě EET rozhodně nedojde k „zadání zakázky bez soutěže“, ale o zpracování systému de facto vlastními silami?
Zde již ministerstvo financí zdatně sekunduje Zemanovu mluvčímu Ovčáčkovi. Lež jako vyšitá a to hned ze dvou důvodů. Předně k vynechání soutěže najisto dojde. Prostě nebude vypsáno žádné otevřené výběrové řízení. Tečka. K pokračování věty za čárkou se rozepíši malinko více.
Celý tenhle módní fenomén „dělání si věcí vlastními silami“ je v typicky českém provedení špatný a nevhodný. Jinde možná efektivní nástroj, slouží tuna povětšinou k novodobé formě tunelování a zamlžování zakázek. Účelově vytvořené jednotky (kromě plánované Státní pokladny Centrum sdílených služeb je takovou i dlouhodobě protlačovaný odštěpný závod České pošty ICT) mají pramalou kompetenci, nutnou pro úspěšné a profesionální provedení náročných projektů. Ve skutečnosti si na jejich zhotovení najímají komerční dodavatele z trhu. „Soběstačné“ jsou pak především ve schopnosti věci komplikovat svou neodborností, neschopností projekty kultivovaně řídit, a nasazováním zbytečné přirážky na již tak vysokou cenu vůči koncovému zákazníkovi. Držet kvalitní lidi, mít nezbytné certifikáty vendorů, dobré vztahy s potřebnými subdodavateli, technické vybavení, to je sakra náročná disciplína i pro ostřílené počítačové firmy, jež svou pověst budují několik desítek let. Že je v dovednostech úspěšně doženou pohrobci interních IT oddělení státních molochů, je hodně naivní představa. Je velký rozdíl plichtit projekt na dvorku sám pro sebe a nebo ho dělat ve skutečném vztahu dodavatel-zákazník, při kterém se musíte zavázat k pokutám, termínům, tvrdé smlouvě atd. Nic z toho Česká pošta ani Státní tiskárna cenin doposavad nepředvedly.
Jenže mantra soběstačnosti se dobře prodává a kupříkladu odštěpný závod České pošty, navzdory bídným předpokladům i výsledkům, bezhlavě prosazovali snad všichni ministři v řadě. Langer, Pecina, John, Kubice a dnes i Chovanec. Že by tento závod dělal pro vnitro jedinou věc efektivněji a úspěšněji než soukromí dodavatelé, jsem však neslyšel nikdy. Spíše při auditech vyplouvaly na povrch problémy, a i největší optimista musí přiznat kupu tristních výsledků: datové schránky za draho a celé přeprodané dále, Czechpointy jakbysmet, EKIS pro vnitro v problémech a celý též přeprodaný, organizace KIVS ještě ve větších problémech, když se jej poště nedaří úspěšně zorganizovat již několik let po sobě.
3. Racionální snaha o maximální insourcing v rámci vlastních kapacit rezortu?
Těžko soudit o Státní pokladně Centrum sdílených služeb, když ještě ani neexistuje. Kromě výstavby vlastního Národního datového centra se její „matka“ Státní tiskárna cenin zhostila především těchto zakázek:
- Biometrické pasy (CDBP). Související informační systém nedělala STC vlastními silami. Klíčovým dodavatelem byla společnost Siemens IT Solutions and Services, která pro STC zastřešovala koordinaci a systémovou integraci s mnoha dalšími subdodavateli. Trochu blíže je to popsáno zde.
- Nové občanské průkazy. Významnou část projektu zajistila společnost KOMIX. Ta podle svých vlastních slov odpovídala za návrh a implementaci softwarového jádra celého systému.
- Informační systém o majetku státu (ISMS). Ten pro STC kompletně vyvíjí a dodává IBM.
- V neposlední řadě se STC podílela na správě a podpoře Integrovaného informačního systému Státní Pokladny (IISSP), který byl nakonec dokončen za výrazně vyšších nákladů a o 3,5 roku později, než měl. Blíže k tomu média i kontrolní nález NKÚ.
Společným jmenovatelem všech výše uvedených veřejných zakázek je absence otevřených výběrových řízení. Většina z nich proběhla formou jednacího řízení bez uveřejnění, mimo standardní soutěže. Způsob, jakým STC nakládá s IT projekty státu, mi připadá neefektivní a netransparentní. Ministr Babiš a jeho náměstek Wagenknecht to však vidí opačně a vystavují STC divokou kartu k účasti na dalším podobném hodování. Zklamaně přiznávám, že zrovna od těchto dvou jsem nic podobného nečekal. Ale kdyby nebylo takových, neměli bychom v INDOCu co na práci :)
A jak tedy?
Pokud má ministerstvo financí nezkrotnou touhu svěřit zakázku do rukou STC či jejího odštěpence, nic mu nebrání vyhlásit normální otevřenou soutěž, do které se nově vzniknuvší Státní pokladna Centrum sdílených služeb přihlásí a podá svou nabídku. Bude si muset sehnat reference, lidi, techniku, peníze na jistotu, banku na garanci po dobu plnění zakázky a mnoho dalších věcí, které musí mít každý normální uchazeč o veřejné zakázky. Získalo by ale možnost bok po boku tradičních dodavatelů ukázat, jak efektivních podmínek a ceny je schopno dosáhnout. Případnou prohru v tomto regulérním boji by ostatní uchazeči jistě akceptovali snáze než zadání z volné ruky. Zvláště je-li zadavatelem ten, kdo vyhrál volby na kritice zoufalých poměrů v českých veřejných zakázkách!