Není vkusné tančit na hrobech mrtvol, ale zároveň si nemůžeme dovolit odvracet zrak a dělat, že se nic nestalo. Zdánlivě to je malér Ludvíka, Budínského a těch sypajících podnikatelů. Ve skutečnosti tenhle prasklý vřed nastavuje zrcadlo i nám zakázkářům. Nikdo se do něj nechceme dívat. Ale měli bychom! Bohužel to opět zbylo na mě. A to jsem se fakt snažil, rozhlížeje se pečlivě po LinkedIn, zda to téma nezvedne někdo jiný.
Úplatky vždy zavazují víc, než bychom si mysleli
Svět úplatků, byť se odehrává mezi velkými zvířaty na vrcholu potravního řetězce, opravdu není oddělený od světa investičního, natož zakázkového. Ptáte se proč zdůrazňuji něco tak zjevného a přirozeného? Protože jsem zaregistroval hlasy, které se o takové oddělení vehementně pokoušely. Takže si to shrňme jednou provždy: předávkami milionových částek to rozhodně nezačíná a bohužel ani nekončí. Dohoda o úplatku drastickým způsobem mění pozice a očekávání objednatele i dodavatele. Jejich vztah nevyléčitelně onemocní. Už bude navždy jiný. Co se zkorumpovalo, nedá se odkorumpovat.
Ti, kdo jsou lační peněz, začnou dělat menší i větší ústupky, aby se pravděpodobnost jejich inkasa zvýšila. Čím déle v tom jedou, tím více si chtějí být jisti, že jim love zbytečně neutečou. Ústupky mohou znamenat přinejmenším úpravy zakázky jako takové, tedy v jakém rozsahu, struktuře a kvalitativních či technických parametrech bude zadávána. Pak přijde na řadu vymýšlení a úpravy její kvalifikace, hodnotících kritérií, smluvních a soutěžních podmínek. Následně se zasahuje do posouzení předložených nabídek. Čemuž tedy náš zákon o zadávání veřejných zakázek dává zbytečně velký prostor. Zadavatel si může vyžádat vysvětlení nesrozumitelné části nabídky. Anebo taky nemusí. Může dodavateli umožnit doplnění chybějících dokladů. Anebo taky nemusí. Zákon tohle ponechává na svévolném rozhodování zadavatele.
Pak přichází na řadu samotná realizace zakázky. V těch chvílích se toxický dodavatelsko-odběratelský vztah manifestuje tolerancí chyb při plnění, snahou zakrýt jeho nedostatky, vyhýbání se sankcím, penalizaci nebo zřeknutí se zádržného. Pokračuje ochotou jít naproti dodavatelům při jednání o dodatcích ke smlouvách, ať již ohledně termínů či navyšování cen. Končí to u přebírání hotové zakázky, které opět může nabrat mnoho podob, od poklidné bonanzy (nezasloužené), až po krvavou řež (též nezaslouženou, to když dodavatel o úplatečku nevhodně licitoval).
„Je zřejmá jeho snaha najít vždy řešení jakýchkoliv komplikací tak, aby se vyhovělo zejména dodavateli, je zřejmá snaha zakrýt případná pochybení dodavatele. Motivace MUDr. Pavla Budinského je jediná, je veden zištným motivem.“
Policie ČR – usnesení o zahájení trestního stíhání
Role oddělení veřejných zakázek
Všechny výše napsané věci padají na lidi z investičních, zakázkových a možná i právních oddělení. Vedoucí a zkušenější referenti samozřejmě nejsou hloupí a mají všech pět pohromadě. Signály, že se zakázkami něco není v pořádku, snadno rozpoznají. Pak už záleží jenom na jejich statečnosti a svědomí (no dobrá, ještě trochu na výši hypotéky, kterou platí), zda sklopí zrak a začnou na tomhle svinstvu aspoň pasivně kooperovat, anebo se pustí do donkichotského boje s větrnými mlýny. Ten se ovšem v naší zemi neodpouští, jste obratem označen za potížistu, následně kverulanta a nakonec za bonzáka. V tom lepším případě. V horším vás vyhodí z práce, zničí vám kariéru a v oboru už si neškrtnete.
Věřte mi, mluvím z osobní zkušenosti. V letech 1995 až 2002 jsem vedl jednu z největších zadavatelských firem v zemi. Byl jsem u stovek velkých zakázek a tisíců malých. A považuji za naprosto vyloučené, aby se korupce v rozsahu a úrovni, jaká je vyšetřována v motolské nemocnici, odehrávala bez vědomí a alespoň minimální součinnosti zakázkového oddělení. Realita opravdu nevypadá tak, že nevinní zakázkáři sepíší čisté zadání, zrealizují běloskvoucí zadávací řízení, vyberou ideálního nejvhodnějšího kandidáta, který vyhraje bez náznaku jakéhokoliv ovlivnění, a stejná firma pak zčistajasna absolvuje pohovor u pana Budínského, odsouhlasí mu úplatek ve výši 10% z uhrazené ceny plnění a začne se pravidelně dostavovat do jeho kanceláře, kde trefuje naditými obálkami otevřené šuple v jeho psacím stolu. Kdokoliv vás bude o takovém scénáři přesvědčovat, je buďto velmi naivní, nebo si ve strachu sám o sebe nechce přiznat realitu. Případně vás manipuluje vědomě. Suma sumárum, pokud měli pánové Ludvík s Budínským zaveden téměř rutinní systém korupce, nenechali by si ho nakopávat nepředvídatelnými a nežádoucími výsledky čistých veřejných zakázek.
Na druhou stranu pozor! Tím neříkám, že lidé z oddělení veřejných zakázek přijímali úplatky. Vůbec to tak nemuselo být a s vysokou mírou pravděpodobnosti ani nebylo. Jenom prostě nelze slepě přistoupit na to, že chudáci nic netušili a přijímali pokyny k nastavení veřejných zakázek od svého vedení zcela nekriticky a bez sebemenších pochybností je uváděli v život. A že to jako náhodou vždycky vyšlo tak, že vyhrál ten, kdo následně rád a ve velkém platil.
Mimochodem, šéfa oddělení veřejných zakázek FNM znám osobně. Je to svérázný a sebejistý chlapík, který má zkušenosti a sympatie branže. Přeji mu, aby on i jeho kolegové vyšli z nastalé situace co nejlépe. Předpokladem je nepokoušet se obhajovat neobhajitelné. Jistá míra pokory a přiznání chyb jsou dozajista lepší cestou, než dělat, že se nic nestalo a vše bylo v lesku. Koneckonců i varianta, že vůbec nic netušili a přitom se jim v organizaci odehrávalo tohle, není nejlepší vizitkou všímavého zakázkáře, který je správně na svém místě.
Branže si léta falešně namlouvá, že vše je zalité sluncem
Všechny velké společenské a profesní akce v oboru veřejných zakázek rezonují po mnoho let stejným narativem: zadavatelé přece už fungují lépe a takhle moc cinknuté zakázky jsou dávno minulostí. Takový hnůj přece mezi sebou nemáme. A hned na to se zpívá druhá sloka, že všechny ty námitky dodavatelů a přezkumy ze strany ÚOHS jenom zbytečně otravují a zatěžují zadavatele. No přátelé, zdaleka to tak není. Na aktuálním případu dobře vidíme, jak obrovská a systémová korupce může vyrůst před zraky nás všech, navíc za pasivního přihlížení (nebo odvrácených zraků – ve výsledku je to prašť jako uhoď) zakázkářů. Jenom ve zdravotnictví jde o šestý obří průser v poslední dekádě. Začalo to v roce 2013 Středočeskými nemocnicemi (Rath, Pancová), pokračovalo v roce 2015 Nemocnicí na Homolce (Dbalý, Toběrný), pak 2018 Fakultní nemocnice Bulovka (Vrbovská), 2019 Nemocnice Na Františku (Zelenák) a v roce 2024 Krajská zdravotní (Malý, Velev).
Bradáčová sice tvrdí, že nemocniční zakázky a dotace lákají organizovaný zločin, ale ve skutečnosti není velký rozdíl mezi zakázkami nemocničními, ministerskými, krajskými, školskými, policejními atd. Jsou-li tím spojovacím prvkem dotace, tak ty dnes máme skoro všude. A je-li spojovacím prvkem značná míra autonomie a absence kontrolních mechanismů, tak tyhle aspekty najdeme u mnoha dalších zadavatelů. Neslyšel jsem o tom, že by někdo bedlivě dohlížel na veřejné zakázky NAKITU (organizace ministerstva vnitra zadávající obří ICT kontrakty), zakázky DIA (organizace státu s podobným účelem), o mnoha dalších resortních, městských, krajských organizacích nemluvě. Máme to prostě nastavené tak, že se tyhle věci příliš nehlídají, věří se šéfům tam dosazeným a pak se sprásknou ruce, když začne rodeo a vidíme v televizních novinách, jak si dotyční drží kapuce přes tváře, jsouce vedeni tím neslavným průchodem NCOZ v Dlážděné ulici.
Ve výkladní skříni veřejných zakázek je třeba přestat pořád dokolečka ukazovat těch pár příkladně dokonalých zadavatelů, jejichž zástupci září jak slunce jasné a dozajista mají nárok na slávu a chválu. Ano, zavedli skvělé centrální nákupy, okupují přední řady lavic všech možných školení a workshopů, prezentují jeden úspěch za druhým. Fajn! Skláním se a plácám ušima o podlahu. Ať dobré příklady táhnou. Jenže takových je v naší zemi do počtu deseti. A vytváří se falešný dojem, že se podobně chovají všichni. Nechovají. Naše branže ve skutečnosti vypadá jinak. O dost hůř. Čím dříve si to přiznáme, tím lépe pro nás všechny.