Jedné věci se svět veřejných zakázek brání jako čert kříži – zavést požadovanou odbornost a registraci osob, které provádějí zadávací řízení. Přitom jinak musíte mít v Česku zkoušky a licenci na kdeco. Neškrtnete si bez ní třeba při prodeji nemovitostí (realitní makléři), zprostředkování hypoték a pojistek (finanční poradci), ale nechytíte ani rybu v řece. I na rybářský lístek musíte absolvovat přezkoušení a vstoupit do evidence. Kdežto podepsat zadávačku a rozjet zadávací řízení na miliardový ICT systém může prakticky kdokoliv. Třeba středoškolák, co nastoupil na investiční odbor před pár měsíci.
Nechápejte mě špatně. Nemám nic proti talentovaným středoškolákům, kteří žijí pro veřejné zakázky. Vnímavý čtenář jistě pochopí, kam mířím. Poněkud nešťastné mi ovšem přijde, když MMR jako gestor legislativy veřejných zakázek hledá chyby u všech ostatních, a přitom samotné zadavatele ponechává de iure bezprizorní. Co mám na mysli? Dodavatelům chce MMR v reformě přezkumu veřejných zakázek uložit, ať prokazují námitková tvrzení bytelněji. Soutěžnímu úřadu, ať rozhoduje kvalitněji, svižněji a transparentněji. Soudům, ať soudí předvídatelněji a rychleji atd. To vše má prospět branži českých veřejných zakázek a zlepšit prošetřování těch špatných. Ale registrovat a přivést k odpovědnosti konkrétní lidi, kteří se podepisují pod obří veřejné tendry (což by přirozeně mířilo přímo na zrod zpotvořelých zakázek), o tom se na MMR bojí i jenom uvažovat, natož nahlas mluvit.
Národní strategie veřejného zadávání se tématu vyhýbá
Z čeho vycházím? Stačí se třeba podívat do Národní strategie veřejného zadávání v České republice 2024-2028, kterou nedávno dokončilo právě MMR. Resort v ní stanovuje slovutné cíle, vzletně hovoří o zvyšování odbornosti, ovšem jakékoliv skutečné profesionalizaci se vyhýbá velkým obloukem. Mlčí o ní. Tedy nikoliv úplně. Na jednom místě přiznává, že agendu veřejných zakázek by měl garantovat referent majetkové správy, případně investiční referent.
„Katalog prací ve veřejných službách a veřejné správě pozici administrátora veřejných zakázek samostatně neupravuje. Agendu veřejných zakázek by podle tohoto dokumentu měl garantovat referent majetkové správy, případně investiční referent.“
V související prezentaci pak MMR jmenuje 17 oblastí, které vnímá pod pojmem profesionalizace. Ovšem nic, co by zahrnovalo opravdovou a formalizovanou profesionalizaci zodpovědných zadávacích pracovníků, tam opět nenacházím.
Přehled oblastí na mě působí spíše dojmem, že půjde o témata určená k prohnání nějakým externím školícím byznysem. Koneckonců rozpracování 17 komponent Národního rámce vzdělávání už bylo zadáno externí firmě.
Co znamená skutečná profesionalizace veřejných zakázek?
Nejde o nic méně, než ukončit tři dekády trvající praxi, kdy může i velké veřejné zakázky podepisovat a vyhlašovat de iure kdokoliv. Jako nejúčelnější se jeví nevynalézat kolo, ale stejně jako v mnoha dalších oborech zavést následující pravidla:
- Formálně vymezit odbornost a kvalifikaci pracovníka zodpovědného za zadávání veřejných zakázek
- Pozici spojit s povinností přezkoušení a registrace
- Stanovit obligatorní odpovědnost pracovníka v této pozici např. pro nadlimitní veřejné zakázky
A co by přinesla?
Přirozeně by to chtělo komplexnější analýzu. Na první pohled se však dá hovořit o přínosu na všech frontách.
- Zvýšení odbornosti a tudíž kvality zadávacích řízení
- Zavedení evidence a dohledatelnosti
- Odpovědnost za přípravu a průběh zadávacího procesu
- Prevenci pochybných a nezákonných experimentů
- Redukce opakovaných chyb
Rizika?
Každá debata nad tématem opravdové profesionalizace našeho oboru skončila obavou z rizika, že by veřejné zadávání nikdo nechtěl dělat. Za prvé si to nemyslím. Vím o celé řadě profesionálů, kteří by naopak přivítali, kdyby se pročistil rybník a jejich profese dozrála do důstojnější podoby. A za druhé, když se na takový argument podíváme z druhé strany, v podstatě znamená, že úředníci jsou ochotni zadávat velké veřejné zakázky jenom za situace, kdy za jejich průběh nenesou odpovědnost. Mluvím o profesní odpovědnosti, nikoliv trestněprávní, která postihuje trochu jiné excesivní formy jednání. V současné době pracovníkům veřejného zadávání až na eventuální zrušení zakázky soutěžním úřadem nehrozí de facto vůbec nic. Nehrozí jim žádné citelné sankce ani ztráta oprávnění. A podle ustálené judikatury českých soudů se nemusí obávat ani snížení finanční odměny. O jednom takovém případu z oboru veřejných zakázek si počtěte třeba v tomto příspěvku Lidových novin – Privilegovanost státních zaměstnanců. Nejvyšší soud rozhodl, že nemusí hradit škodu vzniklou pochybením.