Přístupy k podávání námitek při zadávání veřejných zakázek se různí. Jsou firmy, které se z principu nikdy nebrání. Naopak jiné namítají vždy, protože „když nevyhraji já, tak nikdo“. Většina je však zřejmě někde mezi. Jak by se tedy měla chovat standardně fungující firma, která je zvyklá jednat institucionálně a má zdravý zájem na dosahování zisku? K nalezení odpovědi je třeba vypořádat se mimo jiné se zažitými představami ohledně námitek. Některé obratně vytvořili zadavatelé zakázek, jinými se obklíčili sami dodavatelé. Jak to tedy skutečně je?
1. Mystifikace: Námitky vedou k nemilosti
Zadavatelům veřejných zakázek se daří úspěšně přesvědčovat dodavatele o tom, že budou-li se cestou opravných prostředků domáhat svých práv, dostanou se do nemilosti. A to nejen u nich, ale také u dalších spřízněných, propojených či jinak spřátelených zadávajících subjektů. Namítající dodavatelé už od nich nikdy žádnou zakázku nezískají a jejich účast v tendrech tak bude vlastně zbytečná. Není se vůbec čemu divit, že takovou rétoriku používají. Za prvé na mnohé dodavatele funguje a za druhé proč si trochu nepostrašit, když už jsem zvoral soutěž a nic jiného mi nezbývá?
Skutečnost: Dodavatel, který má pravdu a dokáže ji v zadávacím řízení prosadit, nakonec najde se zadavatelem společnou řeč. Zadavateli nezbývá, než respektovat zdravě asertivní jednání takového uchazeče. Kombinace takového přístupu dodavatele s kvalitní nabídkou nevyhnutelně povede k jeho vyšší úspěšnosti při získávání veřejných zakázek. A to i u zadavatelů, proti nimž v minulosti namítal. Dodavatel rozhodně neudělá chybu, když polohu „ten který neměl vyhrát“ elegantně vymění za model „já pán, ty pán.
2. Mystifikace: Námitkami se ničeho nedosáhne
Opět z dílny zadavatelů, kteří se snaží v dodavatelích vyvolávat dojem, že se opravnými prostředky stejně ničeho nedomohou. S oblibou používají na první pohled přesvědčivý argument v tom smyslu, že neexistuje případ, kdy by veřejnou zakázku nakonec získal stěžovatel.
Skutečnost: Právě naopak. Není nijak neobvyklé, že veřejnou zakázku získá právě uchazeč, který podal oprávněné námitky. Zadavatelé se tím pochopitelně nechlubí, ale je to tak. Námitkami se často zabrání i tomu, aby veřejná zakázka byla přidělena uchazeči, který na její plnění nestačí, nebo nepodal výhodnou nabídku. Účinné námitky vracejí zadavatele zpět mezi pomyslné mantinely zadávacího řízení. A nemusíte hned vyhrát spor na antimonopolním úřadě, třeba jenom dáte do pohybu pochybnosti dalších úředníků, kteří od počátku nesouhlasili s chybným postupem svého nadřízeného.
3. Mystifikace: Kdo nedává námitky, má ‚kladné body‘
Zadavatelé se snaží navozovat představu, že uchazeč, který nepodává opravné prostředky, je u zadavatele oblíben a získává „kladné body“. Ty se jistě zhodnotí v podobě úspěchu při soutěži o některou další významnou zakázku. Tak určitě :)
Skutečnost: Žádné kladné body neexistují! Veřejná zakázka je přidělena a vše je zapomenuto. S vyhlášením další zakázky začíná boj nanovo. Nikdo nemá žádný náskok. Možnost zadavatele dodržet jakékoli historické „sliby“ je objektivně mizivá. Jednak kvůli neustále rotujícím lidem ve funkcích a dále protože nová soutěž (ta „vaše“) bude torpédována ostatními. Navíc zadavatel o dodržení takových dohod s outsidery často ani neuvažuje. Na druhou stranu uchazeč, který o zakázky nebojuje, se stane oblíbeným a zadavatelé ho ve svých soutěžích vždy rádi uvidí. Ovšem nikoli jako potenciálního vítěze, ale jako někoho, koho není třeba brát vážně. Říká se mu otloukánek…
4. Mystifikace: Námitky jsou obstrukcí vůči zadavateli
Až citovému vydírání se někdy blíží úsilí, s nímž se zadavatelé snaží implantovat uchazečům myšlenku, že uplatňování opravných prostředků je vůči nim nefér. Jejich vyřizování nebohé zadavatele zdržuje, a oni tak mohou přijít o přidělené finanční prostředky, protože je nestačí vyčerpat včas.
Skutečnost: Na hlavu postavená argumentace! Zadavatel poškodil dodavatele a to je nefér! Nikoli to, že se poškozený bude bránit. Určitě existují i firmy, které podávají námitky s úmyslem uškodit zadavateli, případně jej vydírat. Ale to neznamená, že ten, kdo se brání skutečné křivdě, patří s nimi do jednoho pytle.
5. Mystifikace: My námitky z principu nepodáváme
Takto se překvapivě obklíčí leckteří dodavatelé, sami sebe přesvědčíc o tom, že budou-li asertivně korektní (rozuměj nebudou-li se bránit), přinese jim to více zakázek. Ve skutečnosti jsou důvody jinde. Někteří dodavatelé prostě maskují svou neschopnost, jelikož v temných zákoutích českého veřejného soutěžení neumějí chodit. Případně se nechtějí bránit, když samy podváděly jinde a ví se to o nich. Anebo mají jednoduše tolik peněz z jiných kšeftů, že mohou komfortně nechat plavat rybu, ačkoliv jim byla ukradena z vlastního proutku.
Skutečnost: Strpět bezpráví není projevem korektnosti, ale naivity či nedostatku zdravého sebevědomí. Firma, která považuje za nekorektní bojovat za svá práva, veřejné zakázky nezískává. Bude možná oblíbená, ale večně prohrávající. Vítězové musejí být připraveni na tvrdou soutěž včetně uplatňování námitek tam, kde je to nutné. Jinak si respekt nezískají. Pokud tohle nechcete chápat, raději do veřejných zakázek ani nestrkejte nos.
Jak to tedy je?
Nakonec to vlastně není složité. Podal-li uchazeč výhodnou nabídku a zadavatel ho v soutěži poškodil, není namístě o podání námitek uvažovat. Námitky je třeba podat, aby rozumný zadavatel zajistil nápravu. Když to neudělá, není důvod pro defenzívu či politikaření. Odpovědí by měl být návrh na přezkoumání úkonů zadavatele Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže. Firma, která se chová jinak, si nemůže oprávněně stěžovat na bídný stav veřejných zakázek, neboť k němu svým dílem sama přispívá.