Prvního září začala platit o několik měsíců opožděná vyhláška MMR č. 231/2012 Sb., kterou se stanoví obchodní podmínky veřejných zakázek na stavební práce. Popravdě řečeno, nic moc neřeší. Obchodní podmínky, které jsou podle vyhlášky povinné, jsou běžnou součástí smluv o dílo uzavíraných na zhotovení stavby. Vyhláška zcela rezignovala na vymezení jakýchkoli přiměřených hodnot či parametrů, jejichž překročení by byl zadavatel povinen zdůvodnit.
Obchodní podmínky stavebních prací tak zůstávají do značné míry na libovůli zadavatele. Vyhláška sice stanoví, že použije-li zadavatel další podmínky ve vyhlášce neuvedené, musejí být přiměřené a zadavatel musí provést jejich odůvodnění s ohledem na své potřeby. Opět však chybí jakékoli limity. Pokus odstranit tento nedostatek spiskem nazvaným Doporučení MMR k některým otázkám vymezení zadávacích podmínek k veřejným zakázkám na stavební práce působí dost komicky. Ministerstvo zde „upozorňuje“, „doporučuje“, „považuje za vhodné“, případně vyjadřuje názor, že obchodní podmínky by něco „měly“ nebo „neměly“. V prostředí českých veřejných zakázek, kde zadavatelé hledají cesty, jak nedodržet ani to, k čemu jsou povinni, je účinek takového dokumentu nicotný. Postrádá jakoukoli závaznost nejen pro zadavatele, ale rovněž pro přezkum jejich postupu prováděný soutěžním úřadem.
Je přitom zcela běžné, že zadavatelé při stanovení obchodních podmínek vystupují z pozice moci. Jejich požadavky bývají šikanózní a na dodavatelích je, zda je akceptují nebo se veřejné zakázky raději, při vědomí podnikatelské zodpovědnosti, neúčastní. Obrana dodavatelů proti jednostranným obchodním podmínkám nadiktovaným zadavateli je přitom velmi obtížná, v mezích zákona o veřejných zakázkách téměř nemožná. Ministerstvo zahodilo šanci zpracovat vyhlášku tak, aby těmto praktikám učinila přítrž či je alespoň významně omezila.